Haas - střípky historie zbraní a střeliva doposud nepublikované



Bolevec 25. května 1917

 

V roce 1869 Ing. Emil Škoda odkoupil Waldsteinovu strojírnu v Plzni (1). Z počátku vyráběl civilní stroje a zařízení pro pivovary, cukrovary, pro lodní dopravu, mostní konstrukce atd.

Zbrojní výrobou se Emil Škoda začal zabývat na počátku 80. let (2). Tak jako Friedrich Krupp v Essenu tak i Emil Škoda se pustil do výroby oceli a prosazoval ocel ve výrobě dělostřeleckých zbraní. Na rozdíl od vídeňské Artillerie-Zeugs Fabrik, kde se drželi ocelovitého bronzu (Stahlbronze), jakožto nejvhodnějšího materiálu na výrobu dělových hlavní (3).  Armádní činitelé ale nebyli nakloněni výrobě ocelových hlavní. Boj mezi ocelí a bronzem nebyl veden jen technickými argumenty, ale také v tisku, parlamentu a pronikl i do zákulisí císařského dvora. Z počátku nebyla Škodovka schopna vyrábět kvalitní ocel pro dělové hlavně, a tak je kupovala v zahraničí, především u Kruppa a pro větší ráže také ve Francii u firmy Schneider. Posléze kupovali polotovary v kladenské Poldovce a ve Vítkovicích. Zkoušky prvního děla s ocelovou hlavní kompletně vyrobeného ve Škodovce, proběhly v roce 1886 (4). Než ale začaly ve Škodovce vyvíjet dělostřelecké zbraně, vyráběly se od poloviny osmdesátých let děla licenční. První sériově vyráběné dělo byl 47mm lodní kanón soustavy Hotchkiss. Vzhledem k velkým zakázkám, především c. k. Maríny, byla z konstruktérského kolektivu strojírny 2. června 1890 oddělena zbrojní výroba. Jako další velké dělovky nejen v Evropě, se Škodovi konstruktéři zaobírali vývojem děla se zákluzem lafety a hlavně. Už v roce 1890 byl předveden první polní kanón s brzdovratným zařízením ráže 75 mm (5). Se zbrojní výrobou začala zde také výroba munice, a to v rážích od 25,4 až po 420 mm. Munice se vyráběla nejen pro potřeby c. a k. armády a námořnictva, ale i pro zahraniční zákazníky. Nejstarší dochované výkresy dělostřelecké munice pochází z roku 1889.

               Vyráběná děla bylo nutné zkoušet střelbou, což zpočátku probíhalo v Doudlevcích, v prostoru cihelny, a to až do 23. února 1904 (6). Koncem roku 1899 firma požádala o zřízení nové střelnice. Šetření komise se konalo 25. května 1900 (tedy na den přesně 17 let před katastrofou), při kterém bylo povoleno zřídit střelnici. Byly vybudovány dva tunely, administrativní budova, zámečnická dílna, sklady prachu, střel a nábojek, laboratoř, šatna dělníků, kotelna se strojovnou a stáje pro koně. Také bylo vydáno povolení na stavbu vlastní vlečky k trati Plzeň – Žatec a silnice, připojené k silnici Plzeň – Plasy. K tomu ještě vojenská správa povolila Škodovce používat část prachárny na Borech pro ukládání prachu a ostrého střeliva. Tu závod využíval až do roku 1915. Střelnice zabírala plochu 20 ha. V následujících letech přibyly další stavby. Skladiště děl a materiálu, sklad prachu a 3 dílny (č. 10, 11, 12) pro laboraci ostrého střeliva. Provoz střelnice byl zahájen 9. března 1901. Oficiálně byla bolevecká střelnice otevřena 19. a 20. března t.r. Muniční továrna byla pak založena v roce 1914, po vypuknutí Velké války, kdy se zvýšily požadavky na munici. Proto byly zakoupeny další pozemky, na nichž vyrostla muniční továrna a třetí střelecký tunel (7).

               V roce 1917 dosáhla škodovácká zbrojní výroba počtem vyrobených a nastřelených děl svého vrcholu, celkem 3 762 kusů (8). Měsíčně bylo laborováno a adjustováno 150 000 střel, což bylo mnohem více, než na kolik byla munička původně projektována. Počet zaměstnanců dosáhl výše téměř 33 000. Díky takovému to tempu výroby odpovídala bezpečnostní situace v muniční továrně. Na prvním místě byla maximální výkonnost dílen, čímž byly zanedbávány základní bezpečnostní předpisy. Vyrobená, vojenskou správou převzatá munice se neodvážela, hromadila se ve skladech a také přímo v laboračních dílnách. Před výbuchem se továrně nacházelo přes 300 000 hotových či rozpracovaných střel. Množství muničních dílen bylo postaveno blízko u sebe, nebyly dodrženy bezpečné vzdálenosti mezi jednotlivými objekty, rovněž výbušiny nebyly dostatečně odděleny od výrobních prostor. Přestože při revizi skladů provedených 28. listopadu 1916 na příkaz hejtmanství, bylo zjištěno značně vyšší přeplnění skladů, než povolovaly předpisy, náprava však nebyla zjednána. Povolené množství výbušin – 60 000 kg bylo překročeno, kdy bylo ve skladech více než 100 000 kg ekrazitu, dynamonu, kyseliny pikrové, TNT a dalších (9).

               V pátek 25. května bylo v muniční továrně přítomno 2 580 dělníků (862 mužů a 1 718 žen), 354 stavebních dělníků, 42 maďarských vojáků, 25 četníků, důstojníci přejímací komise a několik desítek dalších lidí. V budově č. 10 pracovalo 100 zaměstnanců. Směnu v laborační dílně č. 10 vedl mistr Vojtěch Žižka, který oznámil řediteli závodu ing. Rudolfu Thielovi (8. 11. 1888 ÷ 25. 11. 1918) technickou závadu, vyskytující se u zapalovačů 14cm min. Ředitel Thiel mávl rukou, řekl mistrovi, ať tu minu odloží, že se na ni po obědě podívá a odešel domů na oběd.

„V pátek 25. května 1917 ve 13 hodin 35 minut (někde se uvádí 13:32 (10)) se Plzeň otřásla mohutným výbuchem, ve 14 hod. 10 minut dalším a ve 14 hod 55 min. zachvěla se náhle země v širokém okolí, načež následovala ohlušující rána provázena mocným tlakem vzduchu.“ (11)

 V budově č. 10, která se nacházela uprostřed muničky, se laborovaly a adjustovaly dělostřelecké miny. Silný výbuch, který celou katastrofu rozpoutal, zahřměl z oddělení zapalovačů. V ten okamžik bylo v budově přes sto zaměstnanců. Z budovy vyšlehly plameny a během několika vteřin se miny rozlétly do všech stran a způsobovaly výbuchy dalších objektů. Z dělníků z budovy č. 10 přežili čtyři muži: V. Pavel, V. Sušanka, J. Šmídl a W. Dick (12). Smrtonosný požár se přenášel z budovy na budovu. Desítky tisíc střel explodovaly. Velké množství jich bylo adjustováno časovými zapalovači, díky kterým spousta střel vybuchovala ve vzduchu a masakrovala prchající lidi. Také zahořel les v okolí muničky. Nejenom sklady, ale i výrobní a laborační dílny byly plné hotové munice, kterou vojenská správa nestihla odvážet. Nebyly tak dodržovány bezpečnostní předpisy týkající se ukládání a odvážení hotové munice, což bylo jednou z hlavních příčin této tragédie. Lidé v panice prchali z tohoto ohnivého pekla, leč munička měla jen dva hlavní vchody, a tak se lidé vrhali k plotům ve snaze je přelézt. Ale i zde jich spousty dostihla smrt. Do objektu se snažili dostat hasiči, zdravotníci, vojenská hotovost. Nemohli se však přiblížit na dostatečnou vzdálenost, aby zjistili, co se děje. Další mohutné výbuchy nastaly ve 14:10, kdy vylétl do povětří sklad vyrobené munice a ve 14:55 hod. Poslední výbuch nastal v 15:08 hod, kdy vybuchlo 90 tun střelného prachu (některé zdroje uvádí 70 tun). Nad továrnou se vytvořil černý hřib, který bylo vidět široko daleko. Při tomto výbuchu byla jeho silou vymrštěna do výše šestimetrová traverza, která se notnou chvíli vznášela vzduchem. Byla příčinou fám, že výbuch muničky způsobil ruský bombardér Farman (13). Výbuchy byly silné a tlakové vlny napáchaly škody až v Plzni – rozbitá okna, výlohy obchodů, potlučené domy, mezi nimi i známá kavárna Měšťanská beseda. Během odpoledne i večera se ozývaly další exploze. Zhruba hodinu po prvním výbuchu doběhli do Plzně první zranění a uprchlíci: „… umazaní, rozedraní, zakrvácení, s vyděšeným výrazem ve tvářích, mnozí z nich popálení. Cáry šatů z nich visely, obnažené části těl prosvítaly.“ (14) Lidé v panice opouštěli město a vrátili se až následující den. Také v přilehlých obcích výbuchy napáchaly značné škody. V obci Senec byly poškozeny střechy všech sedmdesáti domů, v Božkově několik domů, také kostel v Lobzích utrpěl šrámy, železniční trať z Plzně na Žatec byla zasypána troskami a střelami tak, že provoz byl obnoven až po pěti dnech. V budově krajského soudu se zřítila příčka mezi kancelářemi (15). Výčet všech způsobených škod by byl zdlouhavý.

Reakce úřadů na výbuchy byla rychlá. Odpoledne se do továrny dostavil okresní hejtman, zástupci vojenského velitelství města a Skodawerke, policie, četnictva a ředitelství Škodovky. Jelikož munička byla zbrojním podnikem, tak o dalším postupu rozhodovala vojenská správa. Hlavní štáb záchranných prací byl zřízen u Kamenného rybníka. Široký okruh kolem muničky byl obsazen četnictvem a vojskem, aby byl znemožněn přístup lidí do prostorů s nevybuchlou municí.

Po 16. hodině se Plzní šířila zpráva, že navečer mezi 18 a 20 hodinou lze očekávat 90 tun třaskavin, což by ohrozilo i věž Katedrály svatého Bartoloměje (vysokou 102,26 m) na náměstí a také řadu domů na severním předměstí. Kolem 17. hodiny volal do Škodovky purkmistr královského města Plzně JUDr. Václav Peták (24. 9. 1842 – 19. 11. 1917), jaké ještě nebezpečí hrozí Plzni. Když byl ujištěn, že již žádné, vyslal do ulic četnictvo, aby uklidnilo obyvatelstvo.

Zničeno bylo celkem 58 budov na ploše 31 ha. Z celé továrny zůstala stát minimálně poškozená kantýna, stojící dodnes a komín, tři parní stroje a kotelna elektrárny, která byla za dva dny opět schopna provozu.

Druhý den zůstaly v Plzni zavřené úřady, školy i továrny. 26. května zaznamenal vojenský velitel Škodovky z údajů nemocnic 96 těžce a 276 lehce zraněných, z toho většina žen. Zraněno bylo také 8 hasičů tovární hlídky a 11 četníků. Z pozdějších zpráv vyplývá, že bylo do nemocnic dopraveno 343 zraněných a nalezeno 48 mrtvých. Další pátrání zjistila totožnost 59 obětí, ale bez 10 mrtvých, kteří zahynuli při odklízecích pracích. Přesný počet mrtvých není znám. Veškerá evidence zaměstnanců totiž shořela.  Po výbuchu bylo ošetřeno na 689 raněných. Při výbuchu zahynul také mistr Žižka. Po interpelaci ve vídeňské říšské radě uvedl ministr zeměbrany Gustav Habrman, že: „Mrtvých jest 136. Počet ten však asi stoupne, protože 170 lidí se pohřešuje. Raněných jest 625, z nichž naštěstí u 520 konstatováno jen zranění lehké.“ (16) Ranění byli odvážení do Plzně, kde bylo např. na radnici ošetřeno 34 lidí. Na následky zranění umírali další lidé ještě v průběhu června.

Rozhozená munice vybuchovala ještě další den a zahynuli další lidé. Zahynuly také děti, které manipulovaly s nalezenou municí. Purkmistr Peták proto požádal okresní hejtmanství, aby zajistilo sběr rozmetané munice po okolí továrny. Také varoval obyvatelstvo před sběrem a manipulací nalezené munice. Smrtelné úrazy s nalezenou municí se však opakovaly, a tak úřad purkmistra v dobrém úmyslu vydal vyhlášku, ve které, ve své neznalosti doporučoval, aby lidé s největší opatrností odnášeli nalezenou munici na nejbližší policejní stanici.

Zohavená těla byla uložena do rakví a u nich nalezené osobní věci byly vyloženy na plzeňské radnici od 30. května do 31. července. Podle těchto předmětů se podařilo pozůstalým většinu ostatků identifikovat. „30. května 1917 Anna Utlerová, manželka hlídače městských sadů, bytem Nepomucká tř. 12 poznává z předložených jí věcí se vší určitostí předměty vložené v obálce č. 6, co částky majetku její dcery a to: jedna stříbrná naušnice, kousek košile, dva kousky bluzy a jeden kousek sukně. Dceru pohřešuje od 25./V. Táž se jmenovala Růžena Utlerová, 15. listopadu 1900 nar. do Plzně přísl. Věci s obálkou Anna Utlerová si vyžaduje pro sebe jako pozůstalost.“ „6. června 1917 Marie Kopková, bytem v Třemošné č. 33 poznává v balíčku č. 84 peněženku, legitimaci, tašku na cigarety a známku, co majetek svého syna Josefa Kopky, 14 r. st. do Třemošné ok. Plzeň přísl.“ (17) V dokumentech se uvádí přes 200 zahynuvších, jejichž těla a části těl se vešly do 143 rakví.

První pohřeb se konal v úterý 29. května a v několika dalších dnech, kdy ostatky zahynuvších byly kladeny do hromadného hrobu.

V následujících dnech probíhaly výslechy svědků, které vedli právníci z Vojenského velitelství v Praze. Na vyšetřování příčin výbuchu se podílel také Josef Vaňásek (1. 11. 1877 ÷ 8. 2. 1938). Od roku 1904 policejní úředník. V roce 1914 byl přeložen do Plzně. Byl ředitelem policejní expozitury v Bolevci. Díky jeho důkladnému vedení vyšetřování, nezvrhlo se v honbu na zaměstnance kvůli možné sabotáži. Ředitel Thiel byl dán do vazby. Při vyšetřování 23. března 1918 na otázku, zda se cítí vinen, odpověděl: „Ich bekenne mich nicht schuldig.“(18) „Necítím se vinným…“ Šest týdnů před katastrofou povolilo Ministerstvo vnitra a veřejných prací povolilo Škodovce zvýšit zásoby výbušin z dosavadních 10 000 kg na 60 000 kg. Ředitel Thiel se hájil tím, že předpisy musel porušovat na vyšší rozkazy, které zdůrazňovaly, že po dobu válečnou jsou mírové předpisy zrušeny. A tak se v továrně v den výbuchu nacházelo 95 747 kg výbušin a 47 680 hotových střel (19). K tomu také vypověděl dělník Václav Pavel: „V naší dílně byly asi dva vagony sprengladunku složeny. Onoho dne bylo tam hotových asi na dva vagony „wurfmin“se starými cyndry a asi něco přes 100 min s novými cyndry.“ (20)

Příčina výbuchu nebyla nikdy přesně vyjasněna. Nejpravděpodobnější je výbuch 14cm miny, které se kompletovaly právě v budově č. 10, jež byla epicentrem výbuchu. 14cm mina vz. 16 byla adjustována nárazovým zapalovačem U.A.Z. škodovácké konstrukce. Zapalovač byl obměnou zapalovače Poppenbergova, jehož licenční výroba se zdála vedení Skodawerke drahá, a tak vznikl zapalovač nový, a to úpravou hlavové části, kdy původní jehlová úderka s kuželovým vrcholem byla nahrazena úderkou s vybráním a kuličkou. Dále byla pojistná vidlice nahrazena pojistnými kuličkami a smykadlem. To vše bylo zajištěno krytkou a pro přivedení miny k výbuchu byl našroubován ještě „trubkový distanciér“. Jak uvedl při výslechu 28. května dělník Václav Pavel: „Pracuji už přes dva roky u muniční továrny, u mistra Zieglera již z toho dva měsíce. Při výbuchu jsem meškal s dělníkem Šmidlem Třemošné-Skláren právě na záchodě. Tam ihned sesypaly se zdě a nás až po kolena zasypaly. Utíkal jsem směrem k střelnici. Jaká munice dopadala, jsem si nevšimnul. Dne 25. května ráno při počátku práce nabádal Ziegler dělníky, aby s novými toho dne používanými zündery velmi opatrně zacházeli, a říkal „Když jsme šťastně dodělali ten starý, ať doděláme šťastně ten nový také“. Nebezpečnost zündrů nových byla v tom, že obrátek vypadával, čímž explose velmi lehko povstati mohla. Každý dělník měl obavy, aby se při plnění u používání těchto zündrů nic nestalo.“ (21)

Vojenská správa totálním zničením bolevecké muničky utrpěla značnou újmu. Výroba tak byla přenesena do Wöllersdorfu, Felixdorfu a dalších podniků. Škodovým závodům vznikla škoda 20 miliónů korun, která jim byla uhrazena. Škody způsobené zaměstnancům uhradila úrazová pojišťovna. V Bolevci byly opraveny tři budovy, ve kterých se vyráběly pouze zapalovače.

               Zničeno bylo přibližně:

Budova č. 34 Sklad výbušin (Sprengmittel – Depot) (22)

Množství (ks)

Materiál

Hmotnost (kg)

8 382

Náplň pro 7,5cm horskou houfnici pro Čínu

2 400

8 272

Náplň pro 7,5cm polní kanón pro Čínu

4 300

5 310

Náplň pro 10,5cm polní houfnici pro Turecko

11 000

1 960

Náplň pro 7cm kanón L/18

370

26

Vrchní náplň pro 10kg leteckou pumu

42

9

Spodní náplň pro 15kg leteckou pumu

49

4

Náplň pro 20kg leteckou pumu

30

275

Náplň pro 50kg leteckou pumu

2 990

7

Náplň pro 12cm zápalný granát, L/12

18

 

30 % TNT/Amonal

1 585

 

50 % TNT/Amonal

3 748

 

Dynamon

623

 

TNT

946

 

Kyselina pikrová

591

 

Chloratit

80

 

Dynamit

5

 

Ekrazit

5

13 393

Náplň pro 14cm miny

66 965

 

C E L K E M

95 747

 

Seznam zkompletovaného střeliva (23)

Ráž

Materiál

Množství (ks)

Poznámka

37 mm

Granát

9 000

 

37 mm

Granát M.16

9 000

 

37 mm

Granát s hlavovým zapalovačem

4 000

 

7,5 cm

Šrapnelový náboj pro těžký polní kanón

150

 

7,5 cm

Výbušný granát pro polní kanón pro Čínu

700

 

76,5 mm

Výbušný šrapnel – dělené náboje

846

 

76,5 mm

Časovaný granát

1 200

 

83,5 mm

Výbušný šrapnelový náboj

600

 

83,5 mm

Minový granát

641

 

83,5 mm

Časovaný granát

600

 

10 cm

G-Šrapnel

14 113

 

14 cm

Mina M.15

2 100

300 ks ve vagonu

15,2 cm

Minový granát M.15

200

Uloženy ve vagonu

30,5 cm

G-Šrapnel

65

Uloženy ve vagonu

7 cm

Dýmový trhavý šrapnel

1 145

Uloženy ve vagonu

10,5 cm

Výbušný šrapnel

2 700

 

10,5 cm

Minový granát

620

 

 

C E L K E M

47 680 ks

 

 

Na konci války začalo jednání Škodových závodů s Obecním úřadem v Bolevci o stavbě kaple u hromadného hrobu obětí. Po počátečních neshodách stran stavby, začalo budování kaple až na počátku 20. let. V únoru 1923 kapli zasvěcenou svatému Vojtěchu převzal bolevecký starosta. V průběhu dalších let se konaly v den výročí katastrofy mše před kaplí svatého Vojtěcha. Letos v den stého výročí neštěstí byl v prostoru bolevecké muničky, kde dnes sídlí firma ŠKODA JS a.s., odhalen pomník. A to hned vedle pomníku z roku 1967. Odhalení se zúčastnili představitelé firmy, Spolek boleveckých rodáků, členové Jednoty ČsOL mjr. i. m. Václava Vokurky z Boletic a další. Poté byla sloužena mše svatá na hřbitově za účasti starosty ÚMO Plzeň 1 Mgr. Miroslava Brabce.

 

Poznámky

1 – Janáček F.: „Největší zbrojovka monarchie“, s. p. Škoda Plzeň 1990 str. 56; Jíša V., Vaněk A.: „Škodovy závody 1859 ÷ 1919“, Práce, Praha 1965 str. 35

2 – Karlický V.: „Československé dělostřelecké zbraně“, Naše vojsko, edice MARS, Praha 1975 str. 15: „… Škodova továrna v Plzni uvedla roku 1886 do provozu první moderní ocelárnu, od roku 1888 sledovala cílevědomě zbrojní výrobu a v roce 1890 pak založila zvláštní zbrojní oddělení.“

3 – Dělový bronz (Stahlbronze) se začal používat v průběhu 70. let 19. století, kdy na jeho vývoji a výrobě pracoval plk. Franz von Uchatius ve vídeňském arsenálu. Výsledkem jeho práce bylo zavedení polních kanónů vz. 1875 do výzbroje dělostřelectva monarchie. Poté následovaly vzory děl 1880, 1899 a v neposlední řadě vz. 5 a 5/8.

4 – Janáček F.: „Největší zbrojovka monarchie“, s. p. Škoda Plzeň 1990 str. 155: „Toto tvrzení… se jeví jako problematické. … jako první dělo … byl vyvinut, vyroben a nastřelen kanón větší ráže, 66 mm…“

5 – Karlický V.: „Československé dělostřelecké zbraně“, Naše vojsko, edice MARS, Praha 1975 str. 27

6 – Hynek A.: „Kronika zkušebních střelnic zbrojního odd. Škodových závodů, n. p. v Plzni od prvopočátku do 5. května 1945“, Plzeň 1949 str. 5

7 – Tamtéž, str. 15

8 – Tamtéž, str. 75a

9 – Janáček F.: „Největší zbrojovka monarchie“, s. p. Škoda Plzeň 1990 str. 394 ÷ 395

10 – V čase výbuchu se autoři rozcházejí. V 13:35 nastal výbuch dle policejního protokolu „Explosion in der Munitionsfabrik der Skodawerke in Bolewetz“, 31. 5. 1917; v 13:30 dle Ing. A. Hynka „Kronika zkušebních střelnic…“ str. 75a; ve 13:32 viz. F. Janáček „Největší zbrojovka monarchie“ str. 393; V. Jíša: „Škodovy závody…“ str. 333

11 – Takto zaznamenal František Dlask neštěstí v Kronice požárního sboru města Plzně (II. díl, str. 327, AMP 22d133).

12 – Protokol výslechu Václava Pavla 28. května 1917

13 – Protokol „Explosion in der Munitionsfabrik der Skodawerke in Bolewetz“, 31. 5. 1917 sepsaný policejním komisařem, pravděpodobně J. Vaňáskem

14 – Nedvěd A.: „Katastrofa v Bolevci 25. května 1917“, vydala „Omladina“, Plzeň 1924 str. 2

15 – Tamtéž str. 3

16 – Janáček F.: „Největší zbrojovka monarchie“, s. p. Škoda Plzeň 1990 str. 394

17 – Protokol sepsaný u městského policejního úřadu v Plzni, dne 31./V. 1917. Agnoskace obětí výbuchu v Bolevci.

18 – Protokol z výslechu ředitele Rudolfa Thieleho 23. března 1918

19 – Zde se opět údaje o množství výbušin a kompletních střel nacházejících se v den výbuchu v továrně rozcházejí.

20 – Protokol z výslechu dělníka Václava Pavla 28. května 1917

21 – Tamtéž.

22 – Lager an Sprengmitteln und Sprengladungen am 25.Mai 1917 im Sprengmittel – Depot

23 – Zusammenstellung über die fertig adjustierte Munition zur Zeit der Explosion in Bolewetz

 

Literatura:

Bukovský S.: „Plzeň a Bolevec za Velké války“, 1. vyd. Plzeň : Městský obvod Plzeň 1, 2017, ISBN 978-80-906278-3-3

Hynek A.: „Kronika zkušebních střelnic zbrojního odd. Škodových závodů, n. p. v Plzni od prvopočátku do 5. května 1945“, Plzeň 1949

Janáček F.: „Největší zbrojovka monarchie“, s. p. Škoda Plzeň 1990

Jíša V., Vaněk A.: „Škodovy závody 1859 ÷ 1919“, Práce, Praha 1965

Karlický V.: „Československé dělostřelecké zbraně“, Naše vojsko, edice MARS, Praha 1975

Krátký V.: „Bolevecká katastrofa“, Střelecká revue č. 5, 2004

Kolektiv autorů: 150 let společnosti Škoda ve fotografiích a dokumentech

Nedvěd A.: „Katastrofa v Bolevci 25. května 1917“, vydala „Omladina“, Plzeň 1924

Peřinová A.: „Exploze muničky v Bolevci u Plzně dne 25. května 1917 v korespondenci L. Lábka s rodinou“, sborník Minulostí Západočeského kraje XLVI 2011, str. 308 ÷ 367

 

Prameny:

Archiv města Plzně

Kronika Požárního sboru města Plzně, Druhý díl: Středověké požární opatření, Požáry v Plzni od r. 1466 – 1891, Vlastní kronika od r. 1892-1926

K. und k. Militärischer Leiter der Skodawerke A. G. In Pilsen, L Exh. Nr. 90/XXXV, 18. 6. 1917, Lager an Sprengmitteln und Sprengladungen am 25.Mai 1917 im Sprengmittel – Depot, příloha 1

K. und k. Militärischer Leiter der Skodawerke A. G. In Pilsen, L Exh. Nr. 90/XXXV, 18. 6. 1917, Zusammenstellung über die fertig adjustierte Munition zur Zeit der Explosion in Bolewetz, příloha 2

Protokol „Explosion in der Munitionsfabrik der Skodawerke in Bolewetz, 31. 5. 1917 sepsaný policejním komisařem, pravděpodobně J. Vaňáskem

Protokol sepsaný u městského policejního úřadu v Plzni, dne 31./V. 1917. Agnoskace obětí výbuchu v Bolevci.

Protokol z výslechu dělníka Václava Pavla 28. května 1917

Protokol z výslechu dělníka Václava Sušanky 28. května 1917

Protokol z výslechu dělníka Wenzla Dicka 28. května 1917

Protokol z výslechu ředitele Rudolfa Thieleho 23. března 1918

 

WEB:

„Spravedlivý muž v čele policie“, 11. 2. 2008, www.praha.eu

Lang J.: „25. 5. 1917 – Bolevecká tragédie“, www.vplzni.cz

Zavadil E.: „Bolevecké výbuchy rozsévaly smrt“, 24. 5. 2010, www.sedmicka.cz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boleveck%C3%A1_katastrofa

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1091682868-osudove okamziky/401213100081005-bolevec-1917/

 

Popisky fotografií

Foto 1 – Ing. Emil rytíř Škoda

Foto 2 – Skodawerke na počátku 20. století

Foto 3 – Tovární sklady munice v Bolevci

Foto 4 – Hala plná hotových střel, 1914

Foto 5 – Typy munice vyráběné Skodawerke v letech 1. světové války

Foto 6 – Křížkem označená budova č. 10, kde nastal první výbuch

Foto 7 – Plán muniční továrny v Bolevci

Foto 8 až 10 – Výbuch skladu střelného prachu     9    10

Foto 11 – Zničená muniční továrna

Foto 12 – Křížkem označené místo, kde stávala budova č. 10

Foto 13 – Budova tovární hasičské zbrojnice

Foto 14 – Zničená hasičská auta

Foto 15 a 16 – Zničené výrobní linky   16

Foto 17 – Zničená hala kompletace zapalovačů

Foto 18 – Kantýna – jediná nezničená budova

Foto 19 – Uvnitř kantýny

Foto 20 – Oběti

Foto 21 až 24 – Oběti uložené do rakví u zdi boleveckého hřbitova  22  23  24

Foto 25 až 31 – Úklid trosek   26   27   28   29   30   31

Foto 32 – Munice se rozlétla do okolního lesa

Foto 33 až 36 – Pohřbívání obětí   34   35   36

Foto 37 – Policejní rada Josef Vaňásek (1. 11. 1877 ÷ 8. 2. 1938)

Foto 38 a 39 – První a poslední strana vyšetřovacího spisu výbuchu   39

Foto 40 – Ředitel Rudolf Thiel (8. 11. 1888 ÷ 25. 11. 1918)

Foto 41 – První strana vyšetřovacího spisu R. Thieleho, kde tvrdí, že: „Se necítí vinen…“

Foto 42 – Výkres Poppenbergova zapalovače

Foto 43 – Poppenbergův zapalovač

Foto 44 – Výkres škodováckého zapalovače U.A.Z.

Foto 45 – Výkres 14cm miny vz. 16

Foto 46 – 14cm minomet vz. 16 soustavy Škoda

Foto 47 – Výkres 9cm miny vz. 16 se zapalovačem U.A.Z.

Foto 48 – Výkres vylepšeného zapalovače U.A.Z., zavedeného jako vz. 17

Foto 49 – Výkres 9cm miny vz. 17

Foto 50 – Výkres 14cm miny vz. 18

Foto 51 – Výkres 26cm miny vz. 17

Foto 52 – Obnovený provoz kompletace zapalovačů

Foto 53 – Dobová pohlednice s kaplí svatého Vojtěcha

Foto 54 – Hromadný hrob obětí s kaplí svatého Vojtěcha

Foto 55 – Seznamy obětí v kapli svatého Vojtěcha

Foto 56 – Památník z roku 1967 v objektu ŠKODA JS a.s.

Foto 57 – Památník z roku 2017 v objektu ŠKODA JS a.s.

 

Fotky č. 1, 2 a 4 - Kolektiv autorů: 150 let společnosti Škoda ve fotografiích a dokumentech

Fotky č. 3, 5, 7, 40, 47 až 51 – SOA Plzeň, pracoviště Nepomuk

Fotky č. 6, 8 až 17, 19 až 36, 38, 39, 41, 52 a 53 – AM Plzeň

Fotka č. 37 – https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Va%C5%88%C3%A1sek

Fotky č. 18, 43, 46, 54 až 57 – autor