30,5kg nadkaliberní minomet z roku 1915


            V dělostřelecké sbírce Vojenského historického ústavu v Praze se nachází spousty zajímavých sbírkových předmětů, které desítky let leží v depozitářích, aniž kdy byly vystaveny. Jedním z nich je i 30,5kg nadkaliberní minomet z roku 1915, který byl poprvé vystaven v roce 2000 v expozici Armádního muzea na Žižkově, ve výstavě „Minomety od Port Arthuru po dnešek“ (obr. č. 1). Předtím byl léta „ukryt“ ve zcela nevyhovujícím sklepním depozitáři karlínské Ivalidovny (obr. č. 2). Naštěstí byl několik let před záplavami v roce 2002 s dalšími předměty převezen do VTM v Lešanech.
První dělostřelecké zbraně střílející horní skupinou úhlů, moždíře, se objevují už na počátku éry střelných zbraní ve 14. století. Moždíře byly zbraně s krátkou hlavní velké ráže a po celá staletí se používaly především k dobývání pevností a opevněných měst a v neposlední řadě ke střelbě na cíle na odvrácené straně kopce.
Minomet se objevuje ve výzbroji armád až na počátku 20. století. Poprvé byly minomety použity v září roku 1904 v průběhu rusko-japonské války. Vzhledem k poměrně členitému terénu kolem Port Arthuru (obr. č. 3) nebylo možné plnit všechny palebné úkoly polním a lodním dělostřelectvem. Bylo zapotřebí zbraně ke střelbě vrchní skupinou úhlů a na krátkou vzdálenost. Mičman Vlasjev a náčelník dělostřeleckých dílen kpt. Gobjato (obr. č. 4) použili ke konstrukci minometu nepotřebné hlavně 47mm lodních kanónů Hotchkiss, které lafetovali na lafety čínských polních děl (obr. č. 5). Mina (obr. č. 6) byla jednoduché konstrukce. Tělo miny 2 bylo plechové naplněné pyroxilinem. Ke dnu miny byla připevněna dřevěná vodící tyč 3 na konci rozšířená 11, opatřená olověnou destičkou. Po této tyči při výstřelu (díky závaží na provázku 10) sjel dozadu křídlový stabilizátor 12, který se o rozšířený konec tyče zarazil. Mina byla vystřelována standartní 47mm nábojkou 9. Mezi koncem miny a prachovou náplní byla vložka 7 s kónusem 5 a vodícím kolečkem 8, která bránila zničení dřevěné vodící tyče prachovými plyny. Po počátečních problémech se stabilizací miny bylo několik těchto minometů úspěšně použito v boji.
Po skončení války v roce 1905 byl minomet považován za zbraň užitečnou pouze pro pevnostní válku a tak do vypuknutí první světové války se vývojem a výrobou minometů zabývaly jenom německá zbrojovka F. Krupp, v Rusku GAU a od roku 1909 také plzeňská Skodawerke.
Ve vilémovském Německu se věnovala armáda dělostřelecké výzbroji velmi intenzivně. Vycházejíc ze zkušeností rusko-japonské války zabývala se firma F. Krupp mimo jiné také konstrukcí minometu. Výsledkem tohoto snažení byl 5,3cm bombový (pumový) kanón L/19 na zákopové lafetě (5,3cm Bombenkanone L/19 in Sappenlafette) (obr. č. 7).
Také v plzeňské Škodovce se zabývali konstrukcí bombometu a to už v roce 1910 a ten získal konečnou podobu v prosinci 1910. Avšak zůstalo jen u továrních zkoušek a do výzbroje rakousko-uherské armády zaveden nebyl. 10cm Bombenkanone (obr. č. 8) byl jednodušší konstrukce než model Kruppův. Byl lafetován na dřevěné ložiště, které sestávalo z pěti dubových hranolů (125 x 110 x 1000 mm) opatřených kováním a stažených k sobě třemi železnými tyčemi. Po stranách byly čtyři úchyty pro železné tyče k manipulaci se zbraní. Hmotnost ložiště o rozměrech 100 x 60 cm byla 140 kg. Vrchní lafeta byla kovová, otočně uložena v ložišti. Sestávala ze dvou bočnic, které byly spojeny čepem, který procházel otvorem v zadku hlavně. Dále pak byla horní ramena bočnic spojena čepem náměrového mechanizmu, který pozůstával z točítka a šroubu, který byl uchycen v oku na hlavni. Hlavni se dal udělit náměr v rozsahu + 45o až + 70o. Hlaveň se sklápěla také do nabíjecí polohy o náměru 30o. Zadní část vrchní lafety byla pohyblivě uchycena pomocí přítlačné matice s rukojetí k ložišti, kde byla odměrová stupnice. Zbrani šel tak udílet odměr ± 10o. Hmotnost vrchní lafety činila 80 kg.  Hlaveň byla ocelová s hladkým vývrtem ráže 100 mm o celkové délce 1085 mm. Délka vývrtu hlavně byla 825 mm. V zadku hlavně se nacházela komora pro výmetnou náplň černého prachu. Objem komory byl 0,41 dm3. Z pravé strany hlavně byla umístěna náměrová stupnice. Před vrchní lafetou byla železná náprava dlouhá 94 cm, na kterou se nasazovala dvě loukoťová kola o průměru 800 mm. Prototyp byl vyroben v roce 1912 a byl s ním vykonán větší počet zkoušek.
Mina, podobně jako u německého minometu, byla nadkaliberní o hmotnosti 80 kg, z toho bylo 40 kg trhaviny – ekrazitu. Minomet měl maximální dostřel 600 m při počáteční rychlosti 80 m.s-1. Mina byla dlouhá 132 cm a nadkaliberní část měla ráži 600 mm. Hlaveň byla hladká a mina měla na těle pět měděných těsnících kroužků. Zapalovač miny byl hlavový nárazový okamžitý. Odpálení se provádělo třecím zapalovačem, jenž byl vložen do otvoru v zadku hlavně. Za očko třecího zapalovače se zachytila karabinka odpalovací šňůry, která procházela poutkem na lafetě.

Porovnání TTD 5,3cm bombometu „Krupp“ a 10cm bombometu „Škoda“

Takticko-technická data
5,3cm bombomet „Krupp“  první sloupec
10cm bombomet „Škoda“  druhý sloupec
Ráž mm 53 100
Maximální dostřel  m 300 600
Počáteční rychlost  m.s 1 60 80
Délka hlavně  mm 1007 1085
Hmotnost hlavně kg  58 100
Hmotnost zbraně v dopravní poloze kg  528 420
Hmotnost zbraně v palebném postavení kg 480 320
Hmotnost miny kg 88 80
Hmotnost trhaviny kg          40  
 
            Avšak pravděpodobně toto nebyl jediný minomet vyvíjený před první světovou válkou ve Škodovce. V archiváliích se objevují zmínky o zkoušení dalších tří typů – 10cm minomet d/10 č. 1, 24cm minomet (110/50) a 24cm „Bomben“ – kanón č. 1. Všechny tři se zákluzem hlavně.
A tak na počátku války mělo minomety ve výzbroji pouze Německo. Na frontách první světové války se minomety objevily až v době, kdy došlo díky nedostatku munice k jejich ustálení. V průběhu bojů se však staly účinnou a oblíbenou zbraní pěchoty, kdy plnily palebné úlohy, které nemohlo zvládnout dělostřelectvo. Taktické možnosti a technické požadavky se na bojištích postupně ujasňovaly. Zpočátku se jednalo o poměrně roztodivné konstrukce. Zkoušely se různé prvky – hlavně s hladkým i drážkovaným vývrtem, nabíjené jak zepředu tak zezadu, různé druhy závěrů a lafetací. Konstrukčně byly minomety zcela odlišné, než na jaké jsme zvyklí nyní. V podstatě se jednalo o hlaveň s vývrtem (případně hladkým), která byla lafetována s jednoduchým náměrovým mechanizmem na základovou, většinou dřevěnou, desku. Munice připomínala spíše dělostřelecké granáty, letecké pumy apod. Prvním minometem s hlavní z Mannesmannovy (bezešvé) trubky, který se přibližoval konstrukčně novodobým typům, byl francouzský minomet soustavy Stokes-Brandt.
Na našem území byly i další závody, které se zabývaly vývojem a výrobou minometů. Mezi ty významnější patřila Storkova strojírna v Brně, Kolbenka v Praze a v Blansku. Konstrukcí minometů se zabývala i odbojová skupina v čele s Ludvíkem Očenáškem.
            Plzeňská Škodovka se začala opět zabývat konstrukcí minometů na přelomu let 1913 - 1914 a do konce války vznikla řada konstrukcí, z nichž některé našly uplatnění po válce ve výzbroji československé armády. V roce 1915 zkoušela “tzv. obrácený minomet, u něhož pevný podklad tvořil čep, ze kterého se vystřelovala na tento čep navléknutá roura s kulovitou minou.“ (viz. Vl. Karlický: Československé dělostřelecké zbraně. NV Praha 1975, str. 91) – minomet v palebném postavení (obr. č. 9) a v pochodové poloze (obr. č. 10).  Po zkouškách přihlásila Škodovka v listopadu 1916 minu k patentování. Patent byl ale udělen až po válce v květnu 1919 Rakouským patentovým úřadem ve Vídni (viz. Patentschrift Nr. 79361 z prosince 1919). Tento vývojový typ se dochoval a nachází se ve sbírkách VHÚ jako nejstarší dochovaný škodovácký minomet.
Podle novodobé terminologie lze tuto zbraň nazvat jako nadkaliberní minomet s odpalovacím mechanizmem SAO, s beznábojnicovou a nehlučnou municí. Minomet je poměrně těžkopádné konstrukce. Kruhové ložiště je masivní odlitek, do něhož je vsazena trubka s odpalovacím mechanizmem. Na této trubce je přichycena dvounožka z lisovaného plechu, dodávaného z kladenské Poldiny hutě (obr. č. 11). Na minometu je přidělána i jakási olovnice (obr. č. 12), sloužící k hrubému uvodorovnění a nastavování náměru minometu.
            Ke střelbě se používala nadkaliberní mina ve tvaru koule (obr. č. 13), jejímž středem vede výmetnice b, kterou se nasouvala na odpalovací čep a, v jehož středu se nachází úderník. Výmet miny byl způsoben prachovou náplní e, která byla uložena ve výmetnici b  a byla utěsněna pohyblivým pístem f se zápalkovým šroubem. Při výstřelu se mina v podstatě „odrazila“ od čepu a, píst f zůstal opřený o jeho konec a při odletu miny byl zachycen osazením na konci výmetnice. Mina byla adjustována nárazovým zapalovačem, který se bohužel nedochoval, a za letu stabilizovaná dvěma „hříbečky“ (obr. 14).
Uvažovalo se o dopravě minometu zapřaženého za koně (obr. 15), případně o dopravě obsluhou (obr. 16) kdy byl minomet rozložen na dvě jednotky.
Zkoušel se také 5kg nadkaliberní minomet uložený v polokouli (obr. 17), který se dochoval pouze na výkresu.
Obě miny jsou zachyceny také na fotografii (obr. č. 18) z let první světové války, na „výhřadu“ ve Škodovce vyráběné munice (obr. 19 – detail předchozího).
 Použitá literatura:
Hübelbauer L.: „Zbraně pěchoty. Díl IV. Minomety a plamenomety.“, Praha 1922
Hynek A., Ing.: „Kronika zkušebních střelnic zbrojního oddělení ŠZ, n. p. v Plzni, od prvopočátku do 5. května 1945.“, I. odd. – Od prvopočátku do konce r. 1913., Plzeň 1949
Chytil A.: „Obrázková kronika války rusko-japonské.“ 1 - 10, Dyk a Ryba, Praha Vršovice 1904
Karlický Vl.: „Československé dělostřelecké zbraně.“, Naše vojsko Praha 1975
Kuchinka: „Der Kampf um Port Arhur.“, 1905
Nikiforov N. N.: „Minomety.“, 3. vydání, VIMO SSSR, Moskva 1956
Očenášek L.: „Na pomoc Dohodě. Tajná činnost několika českých vlastenců za války.“, Pražská akciová tiskárna 1919
Širokorad A. B.: „Оtěčestvěnnye minomety i reaktivnaja artillerija“, Nakladatelství AST Minsk 2000
Treťjakov G. M., Sirotinskij V. F., Šechtěr B. I.: „Kurs artillerii II.“, Oborongiz Moskva 1952
Vývoj dělostřeleckého materiálu ve Škodových závodech v Plzni do roku 1934., PAŠZ
 Periodika:
B.: „Bombenkanonen.“, Kriegstechnische Zeitschrift 5/1910 – s. 193 ÷ 202
Gobjato L. N.: „Artillerijskaja strelba v kreposti na distancii bliže 1000 šagov (iz osady Port-Artura).“, Artillerijskij žurnal 8/1906 – s. 1017 ÷ 1020
Hanika J.: „5,3cm Bombenkanone in Sappenlafette.“, Mitteilungen über gegenstände des Artillerie und Geniewesens roč. XLI, Vídeň 1910
Pawlas K.: „Die 5,3-cm-Bombenkanone L/19 in Sappenlafette.“, Waffen-Revue č. 116
Patenty:
Oesterreichische Patentamt
č. 37 413
Kaiserliches Patentamt
č. 206 434, tř. 72d, sk. 17/03 – F. Krupp A.-G. Essen „Geschoß mit einem zu seiner Führung am Wurfgeräte bestimten Schafte.“
 
Obrázky:       úvodní obrázek      
další snímky:   1   2   3   4   5    6    7  8   9  10  11   12   13   14   15   16   17   18    19